Losos Obecný

Losos Obecný. Velká ryba vytírající se v řekách, ale podstatnou část života trávící v moři. Na našem území přechodně vyhubena, dnes se díky vysazování vzácně vyskytuje v severních Čechách. Losos je symbolem síly, nezdolnosti a dalekých cest. Ani to však nezabránilo, aby jeho původní populace na našem území nevymizely.

Fotky této ryby na Google:

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 3 – 5 tvrdých paprsků a 9 – 12 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 3 – 4 tvrdé a 7 – 10 měkkých větvených paprsků, břišní ploutev 1 – 2 tvrdé a 7 – 9 měkkých paprsků.
V postranní čáře je 112 – 124 šupin, nad postranní čárou je 22 – 25 a pod postranní čárou 18 – 21 řad šupin.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• vřetenovité tělo s relativně tenkým ocasním násadcem
• tuková ploutvička
• drobné šupiny
• v moři stříbřité zbarvení s tmavým hřbetem a drobnými černými tečkami
• u samců hákovitá spodní čelist

Losos obecný je jednou z nejzajímavějších ryb. Asi nejvíce fascinoval lidi tah losů z moře na vzdálená trdliště na horním toku řek a jejich sebezničující vůle překonat všechny překážky, které se jim na jejich pouti postaví do cesty.
Losos je ale mnohem zajímavější ryba. Vytváří tažné i netažné formy, dokáže vytvářet i jezerní populace a svou plasticitou a proměnlivostí připomíná do značné míry pstruha obecného. Je proto velmi těžké hovořit o chování, velikosti nebo růstu lososa, protože tyto hodnoty se u jednotlivých populací značně liší.

Vzhledově je losos typickým zástupcem své čeledi, která ostatně nese jeho jméno. Je to dokonale tvarovaná štíhlá ryba s dobře vyvinutými ploutvemi a samozřejmě nechybí ani typický znak všech lososovitých ryb – tuková ploutvička nad kořenem ocasu. Zbarvení je velmi proměnlivé. Dokud se losos pohybuje v moři, má modrošedý hřbet a stříbřité boky s ojedinělými tmavými tečkami.

Během cesty do řek toto základní zbarvení tmavne a mění se. Rozdíly ve zbarvení, které mají ryby před výtěrem se liší nejen v jednotlivých částech areálu, ale také u jednotlivých vln ryb účastnících se výtěru. Tak Frič v 19. století rozeznával velké „fialkové“ lososy, kteří ve snaze proniknout na trdliště využívali velké jarní vody, menší „růžové“, kteří proplouvali Prahou v červnu a poslední vlna nejmenších lososů dorážela do Čech v srpnu. Samotný výtěr probíhal vždy na podzim. Zbarvení nabírá na intenzitě s rostoucí délkou pobytu ve sladké vodě a nejvýraznější je v době výtěru. Dnes je nejtypičtější barvou lososů, kteří pronikají na podzim na naše území žlutohnědá s jemnými černými a červenavými skvrnkami.

Typickým znakem lososa (ale i jiných lososovitých ryb) je i hákovitá spodní čelist, která je nejvýraznější u samců v době výtěru.

Ze všech známých ryb je lososa možné zaměnit v zásadě jen s jedinou – s mořskou formou pstruha obecného. Záměny těchto druhů nejsou výjimkou ani na stránkách rybářského tisku. Asi nejlepším znakem viditelným na první pohled, je tvar ploutví lososa, které jsou ostřejší a ocasní je hlouběji vykrojena. Hlava je obvykle protáhlejší a ocasní násadec je relativně tenčí. Toho využívali někteří lovci lososů k vylovování těchto ryb pomocí vylovovací smyčky. Ta se zadrhla na ocasním násadci u báze ocasní ploutve a ryba se zvedla z vody. U mořského pstruha by se tato operace prováděla podstatně složitěji a řada ryb by se ve smyčce díky silnějšímu ocasnímu násadci neudržela.

Význam lososa je dnes jiný pro přímořské státy, kde je lov nebo klecový chov tohoto druhu zdrojem nemalých příjmů a vytváří tisíce pracovních míst jak v komerční sféře tak v turistice a jiný pro vnitrozemskou Českou republiku, která se za cenu značných nákladů a práce desítek dobrovolníků snaží vrátit tento druh do našich vod jako součást přírodního dědictví.

Základní údaje:

Výskyt v ČR

V minulosti táhli lososi na naše území Labem a putovali až k trdlištím na horní Otavě, Orlici a některých dalších řekách. Poslední větší tah byl zaznamenán v roce 1935. Od té doby brání lososům v tahu na naše území zdymadlo na Labi ve Střekově. Dík existenci rybích přechodů (ne zcela ideálně řešených) a současným snahám o zprůchodnění řeky se očekává, že by se mohl losos výhledově rozmnožovat i v Ohři. Jedna jikernačka tu už dokázala proniknout v roce 2004 až pod jez v Doksanech.

Na Moravě kdysi probíhal výtěr lososa v Odře a některých jejích přítocích. Losos tu však vymizel ještě dříve než v povodí Labe.

Od roku 1998 je plůdek lososa pocházející ze Švédska vysazován v severních Čechách, především do říček Kamenice, Ploučnice a do řeky Ohře. Malý počet ryb se skutečně vrací a pokouší se o výtěr, ale výsledek projektu je stále ještě nejistý. Dá se zatím hovořit maximálně o desítkách vracejících se exemplářů, z nichž jsou registrovány jednotlivé kusy. V Kamenici už ale byl zaznamenán i přirozený výtěr. Kromě toho se několik lososů ulovilo na udici v dolním úseku Labe a jeden, již zmíněný, i na Ohři.

Série následujících snímků zachycuje říčku Kamenici – jedinou lokalitu, kde byl v současné době prokázán přirozený výtěr lososa na našem území.

Biologie druhu

Losos obecný je příkladem anadromní ryby, tj. druhu podnikajícího třecí migraci z moře do sladkých vod. Po narození tráví první dva roky života ve sladké vodě nedaleko místa vylíhnutí (u nás se takovým rybám říkávalo „strdlice“) a na jaře 3. roku života ve velikosti 20 – 25 cm nastupuje pouť do moře, kde se stává rychle rostoucím dravcem, lovícím především ve vodním sloupci žijící druhy ryb jako šproty, korušky a sledě. Během tahu losos přijímá potravu velmi omezeně.

Někteří autoři tvrdí, že záběry lososů na nástrahy sportovních rybářů jsou jen projevem „chňapacího“ reflexu, který s rostoucí vzdáleností od moře postupně vyhasíná, ale občas byli v některých evropských řekách uloveni lososi, jejichž zažívadla obsahovala říční druhy ryb. Po výtěru přijímá losos potravu i ve sladkovodním prostředí.

Mezi lososy se kromě klasických tažných ryb vyskytují i netažné. Jednak se jedná o jezerní populace, kde dospělé ryby vyrůstají ve sladkovodních jezerech a vytírají se v jejich přítocích, jednak jde o samce, kteří jako strdlice neodtáhli do moře, zůstali v řekách jako zakrslá sladkovodní forma a normálně se účastní výtěru. Na rozdíl od samic mohou samci lososa pohlavně dospět i ve sladké vodě a to dokonce i v rybničním prostředí.

Při výtěru zřejmě hráli na mnoha řekách netažní pohlavně dospělí samci důležitou roli, protože velkých tažných samců je na těchto vodách méně než samic a navíc většina jich po prvním výtěru hyne. Některé údaje nasvědčují tomu, že podobná situace mohla panovat i na našem největším lososím trdlišti na horní Otavě. Z řeky Namsen v Norsku, kde je část toku oddělena od moře pro lososy nepřekonatelným vodopádem, byla popsána dokonce zakrslá netažná populace lososa. Průměrná hmotnost místních lososů je jen něco přes 100 g, maximální asi 200 g.

Podle některých autorů vylučují nedospělí lososi v řekách blízkosti trdliště feromony, které usnadňují táhnoucím rybám návrat do rodných míst. Je otázkou, do jaké míry to migrujícím lososům opravdu napomáhá, ale je to další zajímavý pohled do života této jedinečné ryby.

Jak už bylo řečeno, lososi se vytírají v řekách, kam táhnou poté, co dorostli v moři do pohlavní dospělosti. Délka jejich migrace je závislá na vzdálenosti trdlišť od moře. Může jít o několik desítek km, ale třeba i přes 1500 km. Tahu se účastní různě velké ryby a v případě některých řek se zřejmě jedná o několik geneticky mírně odlišných skupin. Tak například na naše území byli vysazeni lososi ze Švédska, táhnoucí v podzimních měsících, což se dokonce stalo dokonce předmětem sporů odborníků, protože podle některých názorů by vysazení lososů s letním tahem bylo přínosnější.

Z pohledu sportovního rybářství a případné možnosti lovu těchto ryb v budoucnu by byl letní tah určitě zajímavější a možná by se našly i další důvody pro tuto možnost, z hlediska ochrany přírody, které zřejmě nakonec převážilo, je pravděpodobně výhodnější vysazení „podzimní linie“.

V minulosti natahovali lososi do Čech ve čtyřech vlnách – na jaře největší kusy, v červnu o něco menší ryby, koncem srpna nepříliš velcí lososi označovaní podle doby tahu jako „bartolomějští“ a poslední vlna ryb různé velikosti dorážela na trdliště někdy před výtěrem. Zde se objevovaly polemiky, zda se nejedná o ryby z předchozích vln, které jen vyčkávaly v řece a poslední úsek cesty urazily v podzimních měsících.

Tření u nás probíhalo od konce října až do prosince. Samice při něm vytlouká ocasem na písčitém dně 2 – 3 m dlouhou mělkou jámu, kterou po výtěru zase zahrabává. Vytírá se často postupně s několika samci, kteří o toto právo mohou svádět i souboje. Třecích hnízd může samice vyhloubit i několik a celý výtěr se může protáhnout až na 14 dnů.

Při nedostatku velkých tažných samců se zřejmě mohou uplatnit i malí netažní samci, kteří jsou v porovnání s jikernačkou až směšně malí. Samcům se v době tření zvětšují přední zuby a na dolní čelisti vyrůstá typický „hák“. Jedná se o vazivový útvar, který může být po výtěru (pokud samec přežije) opětovně vstřebán. Lososi vracející se po ukončeném výtěru do moře jsou ve velmi špatné kondici a u nás byli označováni jako „tuláci“.

Jikry lososů patří mezi největší v rybí říši, dosahují až velikosti hrachu a samice jich proto nemůže mít mnoho. Obvyklý počet je 8 000 – 20 000, maximum asi 40 000 kusů. Jikry se vyvíjejí velmi dlouho, líhnou se obvykle až v květnu. Rybky, které se z nich vylíhnou, se drží nějakou dobu v řece (u nás to bylo 2 roky, na severu až 5) a poté obvykle se zvýšenou jarní vodou odplouvají do moře. Jejich délka je v té době 15 – 25 cm.

Tyto ryby zvané u nás strdlice (anglicky „parr“) v mnohém připomínají pstruha, drží se v proudu uprostřed řeky a byly rybáři považovány za velmi žravé (což znamená, že byly běžně loveny). Narozdíl od tichomořských lososů se část lososů obecných tře během života víckrát. Asi 5 % lososů, převážně samic, se tře dvakrát za život, zhruba 1 % dokonce třikrát. Mezi výtěry následuje 1-2 letý pobyt v moři. Značná resorbce svaloviny a dalších částí těla během třecí migrace se projeví i na šupinách v podobě výrazné „třecí značky“, což je prstenec vstřebaného a znovu nahrazeného materiálu. Největší zaznamenaný počet třecích značek je 5 (viz část věnovaná růstu).

Losos na našem území pronikal do všech vhodných řek. Nebyl vždy hojný, ale některé tahy byly zřejmě impozantní a dochoval se i záznam, kdy si čeleď stěžovala na přílišný výskyt lososího masa ve svém jídelníčku. Postupně ale lososů ubývalo. Na vině byl nekontrolovaný lov všemi prostředky – během tahu byli lososi nejčastěji chytáni na jezech v takzvaných „lososnicích“, což byly plůtky na koruně jezu mající za úkol usměrnit rybu překonávající jez do připravené sítě. Na Otavě v blízkosti trdlišť pak byl oblíbený lov s ozubenými vidlicemi.

Už během 19. století byly stavy lososa tak malé, že se pražský vědec A. Frič pokusil zavést umělý odchov tohoto druhu. Po počátečních potížích se úspěch nakonec dostavil a Čechy zažily několik silných tahů. Jedinou odpovědí na Fričovy výsledky byla ale zběsilá snaha pochytat, co se dá a počátkem 20. století byly stavy lososů opět zoufale nízké. I za tohoto stavu lov pokračoval. Poslední silné tahy přišly v letech 1926 a 1927. Pak ale začal losos podléhat budovatelskému úsilí stavitelů nových jezů a přehrad a jeho tahy fakticky ustaly po roce 1935, kdy začalo fungovat zdymadlo ve Střekově a na Otavu dorazily poslední táhnoucí exempláře. Byly samozřejmě z větší části opět uloveny. Přesto se lososí strdlice vyskytovaly v Otavě dalších několik let a ojedinělí lososi pronikali do dolního Labe ještě počátkem 50. let.

V 90. letech 20. století byl vysazen plůdek lososa původem ze Švédska do severočeské říčky Kamenice a v roce 2001 byly zaznamenány první úlovky těchto ryb v Labi. Na podzim 2002 byli při kontrolním odlovu na říčce Kamenici uloveni elektrickým agregátem 4 lososi (3 mlíčáci a 1 jikernačka), později došlo k dalším pozorováním a úlovkům. Protože Kamenice s Ploučnicí jsou až příliš malé řeky, stálo by například za úvahu, jak lososům zpřístupnit řeku Ohři, což by si ale vyžádalo komplikovanou přestavbu rybího přechodu na Střekově, o němž se už v době stavby vědělo, že pro tah lososů naprosto nevyhovuje (o jednom zaznamenaném úlovku z dolní Ohře se soudí, že pronikl plavební komorou).

Prozatím je ale výsledek celého pokusu o návrat lososa do Čech nejistý, protože se vrací příliš málo ryb. Přesto by bylo nanejvýš žádoucí vrátit tento druh do našich vod, kam odnepaměti patřil, navzdory nemalým nákladům a technickým potížím.

Rozměry a růst

Růst lososa je velmi nerovnoměrný. Počáteční rychlost růstu za jeho pobytu ve sladké vodě není příliš vysoká, jen o málo vyšší než rychlost růstu potoční formy pstruha. V severských řekách často překročí losos délku 20 cm až v pátém roce života. Po přesídlení do moře naopak roste losos velmi rychle, udává se extrémní hodnota přírůstku až 1 kg za měsíc. Běžné přírůstky jsou samozřejmě nižší a navíc nabídka potravy podléhá sezónním výkyvům. A tak je za pozoruhodný pokládán i přírůstek označeného lososa ze Švédska, který za 10 měsíců zvýšil svoji hmotnost ze 7,5 na 13 kg.

Ve chvíli, kdy se losos rozhodne zúčastnit výtěru, nemůže být o přírůstcích řeč. Značná část hmotnosti těla padne za oběť energetickým výdajům na tah proti proudu, překonávání překážek i vlastní tření. Do moře se vrací (pokud vůbec přežije) vyhublá zesláblá ryba, která znovu musí obnovit původní hmotnost a pak teprve má šanci na další růst. Období mezi jednotlivými výtěry bývají různě dlouhá a nelze říct, že by ryba, která přežila několik výtěrů nutně musela dorůst mimořádných rozměrů.

Prozatím známým rekordmanem je v tomto ohledu samice ze Skotska dlouhá 110 cm a vážící 13,4 kg, která se pravděpodobně dožila 13 let a během té doby se pětkrát vytřela. Běžný věk lososů je mnohem nižší a velikostními rekordmany jsou jedinci, kteří mezi jednotlivými (obvykle dvěma až třemi) výtěry strávili v moři delší dobu než většina ostatních (3 – 4 roky místo obvyklých 2).

Největší exempláře lososa obecného přesáhly hmotnost 30 kg a jejich délka se blížila 150 cm. Můžeme se podívat na několik úlovků z dřívějších dob, kdy byl výskyt velkých lososů častější:

řeka Němen, rok 1860, během zřejmě mimořádně silného tahu uloveny kusy 37 – 46 kg těžké
řeka Pečora, rok 1859, úlovek lososa o hmotnosti 38,9 kg
řeka Severní Dvina. rok 1922, úlovek lososa o hmotnosti 33,5 kg
Norsko 1928, úlovek lososa o hmotnosti 36 kg
Norsko 1903, úlovek lososa o hmotnosti 31 kg dlouhého 155 cm

Z našeho území nebyl tak velký kus zaznamenán, ale lososi přes 20 kg se u nás vyskytovali. Průměrná velikost českých lososů byla ale mnohem menší, běžně kolem 7 – 8 kg.

Sportovní rybolov

Losos je jednou z nejoblíbenějších sportovních ryb. Loví se přívlačí nebo muškařením. Na rozlehlejších vodách jsou oblíbeny různé formy vlečení vláčecích nástrah za jedoucí lodí (trolling).
U nás je úlovek lososa teoreticky možný na Labi u Děčína (jde většinou o ryby směřující na trdliště v říčce Kamenici) a na dolním toku Ohře, bylo by však lepší nechat tyto ojedinělé ryby, které se k nám vracejí vytřít, aby splnily svou rodičovskou povinnost.

Zájemci o lov tohoto druhu vyráží za svým lososem do ciziny, nejbližší lososové řeky jsou na severu Polska, řada dobrých lokalit je ve Skandinávii, známá je např. švédská řeka Mörrumsan.

Možný výběr náčiní pro lov lipana

Muškaření: Delší prut, klasikou je dvouruční s délkou kolem 4 m pro šňůru AFTMA 10 a víc. V případě jednorázové akce nebo výskytu spíše menších ryb lze použít i jednoruční, např. 305 cm – AFTMA 8 a víc.
Návazce 0,30 – 0,40 mm.
Větší vzory mokrých mušek – většinou speciální lososové vzory, strímry a trubičkové mušky.

Přívlač: Prut délky 270 až 300 cm (někdy se používají i delší – kvůli vedení zdolávané ryby mezi balvany), podle očekávané ryby a charakteru místa buď s odhozovou hmotností 20 – 60g nebo 40 – 80 g, případně i víc.
Vlasec 0,28 – 0, 40 mm pokud možno co nejkvalitnější anebo pletená šňůra s nosností 15 – 20 kg. V poslední době, kdy se stále víc chycených ryb vrací vodě, se hodně lovců ve Skandinávii přiklání k silnějším vlascům dovolujícím rychlejší zdolání ryby.
Nástrahy: Wobblery, plandavky, trubičkové mušky, někdy i rotační třpytky. Prakticky nikde není zmiňován lov na gumové nástrahy.

---